V tanci je to jako v životě

Dnes je svatého Medarda, a to se vdávala má teta. Celý den jim propršelo, a zřejmě pršelo štěstí, protože jsou doteď spolu a myslím, že se mají fajn. Čím dál lépe, řekla bych. 

Nám dnes svítí slunce a je další z letních dnů. Chladím se pod slunečníkem a osvěžuji se zeleným čajem s rakytníkovou šťávou. Hodil by se do toho možná i led, ale protože mě trochu bolí v krku, tak ho ráda vynechám. Stejně ani tak ho nemám moc ráda. 

Ale proč píši... Chtěla bych sdílet o svém tanci, vlastně o každém, který je intuitivní a při němž se necháváme vést svým vnitřním tanečníkem, svým vnitřním hlasem.... Je to jako když se vydáte na cestu. Jdete. Jedete. Víte, kam byste chtěli dojet anebo kam máte namířeno, a vlastně i když nemáte konkrétní cíl, je to stejné.... Zkrátka jedete, jste na cestě, a nevíte, co vás čeká za další zatáčkou... Někdy se tam objeví louka, někdy rovinka. Jindy vás překvapí pole slunečnic. Někdy je to cesta polní, jindy se objeví výmol. A někdy se otevře obzor a objeví se další dlouhá cesta anebo se prostor otevře úplně a na vás je, abyste si tu cestičku vyšlapali sami. Na vás je rozhodnout se kudy se vydáte. Můžete se rozhodovat anebo se nechat vést a následovat svá chodidla či srdce či hlavu. Záleží na vás, jak to máte rádi anebo na co jste zvyklí. Můžete to tentokrát zkusit také jinak.

A vyzkoušet si to třeba v tanci. Uvolnit se a dát důvěru svému vnitřnímu hlasu, svému vnitřnímu vedení. Užít si to a objevovat svá nová území. Možná staronová, kdoví. Každý tanec píše příběh. Další kapitolu našeho života. Je dalším krůčkem, dalším dílkem do skládanky. A taky nikdy nevíme, jaká píseň bude ta následující. S jistotou však můžu říct, že tělo vždy přirozeně, dříve či později, zareaguje na změnu rytmu. Je moudré. Zkusme mu naslouchat.