Putování v okolí Berounky - o cestě, emocích i proměně

Minulý víkend jsme se vydali na putování v okolí Berounky. Viděli jsme hrady Žebrák i Točník, místa s historií, která dýchají jinak, když k nim přijdete po svých. Bylo to krásné – ale taky náročné. Původní plán byl kratší, ale nakonec jsme ušli víc než 20 kilometrů denně.

Jak to tak bývá, když jdete dál, než jste čekali, začne se ve vás leccos spouštět. A tak jsem cítila jak se mě zmocňuje vztek za to, že to tak je, že žádná hospoda není otevřená a voda dochází a my musíme jít dál, zmatek, zda to radši stopnout anebo přece jen jít dál, nejistotu, jak to všechno vyřešit a taky únavu z celé dosavadní cesty. Všechny ty emoce se ve mě míchaly a hlásily se o slovo. A já jsem si je dovolila vnímat.

Stejně jako v tanci jsem se učila vnímat je a nechat je sebou procházet. Nadechovala jsem je do sebe a vnímala, jak je přijímám – vztek, únavu, zmatek i frustraci – a dávám je do pohybu, do kroku, do dechu. A něco se stalo: všechno se to proměňovalo. Vztek se začal rozpouštět do ticha lesa, únava se změnila v klidnou přítomnost.

Uvědomila jsem si znovu, že každý pocit je vlastně jenom energie. Když ho nedržíme v sobě, ale dáme do pohybu, ať už pohybem, slovem či dechem, a dovolíme mu téct, může se proměnit. A najednou je z něj síla jít dál. Síla dojít až k cíli.

Tohle malé putování mi připomnělo, jak moc se tanec a chůze podobají – v obojím se setkáváme se sebou, svými hranicemi, svými dary. A obojí nás učí, že všechno plyne, když tomu dáme prostor.