Pomoc nebo spolutvoření?

Tanec nás přirozeně vede k větší laskavosti a citlivosti k sobě, neboť díky němu více vnímáme, jak se cítíme, a už se to nedá přehlížet.

Dnes při dělání jahodové marmelády jsem si uvědomila, že né vždy je pro mě snadné říct si o pomoc. Jsou situace, kdy to jde, kdy to umím a už nad tím vůbec nepřemýšlím, ale někdy jsou situace a dny, kdy to pro mě vůbec není lehké. A také jsem si dnes uvědomila, že si umím říct o pomoc, když jsem opravdu unavená, cítím se vyčerpaně a když mi docházejí síly nebo když se začínám cítit nespokojeně a naštvaně. Pokud si to včas neuvědomím, odnese to většinou ten, kdo je nejblíž. Ale nemusí to tak být, když si to uvědomím včas a dopřeji si, co potřebuji. Ale k té pomoci.... 

Když o ní žádám a ještě nejsem, jak se říká u konce svých sil, mám tam pochybnosti, jestli jako na to mám vlastně právo a jestli třeba toho druhého jen nevyužívám a kdoví, co všechno. Zkrátka ve chvílích, když jsem v pohodě a mám dost sil, pochybuji o tom, zda si mohu pomoc dovolit přijmout. Vždyť to přeci můžu udělat sama. A ejhle, chyba lávky. Dnes jsem si díkybohu uvědomila, že to, že děláme něco s někým společně, nemusím brát jako že on mi pomáhá, já přece také dělám, a mohu se na to dívat jako na krásný akt spolutvoření a vzájemné spolupráce. A to je krásné a odpadá všechno to přemýšlení a pochybnosti o tom, zda mohu pomoc přijmout. Jupí. Přeji si více takto přijímat, plynout a spolutvořit.