Lekce hory

Dnes bych s vámi chtěla sdílet příběh, který si mi stal na dovolené v Chorvatsku. Byli jsme ubytováni v příjemném apartmánu na ostrově Pag a za domem jsme měli obrovskou horu, spíše skálu. Vylézt na ni se zdálo zespoda nemožné. Vedla tam ale jakási "turistická trasa" a tak jsme věděli, že slézt ji možné nejspíš bude. Vzala jsem si své barefootové boty, jiné jsem si k moři ani nebrala, a krůček po krůčku jsme začali stoupat k vrcholu. Čím jsme byli výše, tím jsme měli větší rozhled do krajiny. Koukala jsem spíše na krajinu a taky pod nohy až do doby, kdy jsem si pár metrů pod vrcholem všimla, jak jsou ty skály ostré a příkré. A pak jsem také náhle uviděla celý sráz dolů. Z prvního kochání se a pozastavování nad tím, jú už jsme došli až tady, jsem začínala cítit, jak se vkrádá strach a spolu s ním myšlenky, ty jo co kdybych tady spadla anebo jak se dostanu dolů. To vše se propojilo ještě se vzpomínkou na sny, kdy lezu nahoru, ať už se jedná o strom nebo vysoký komín, a lezu tak dlouho dokud si neuvědomím, jak už jsem vysoko. Pohled dolů mě paralyzuje a pak se většinou probudím. No tak přesně do toho bodu jsem se dostala, jenže mělo to jeden háček, já nespala a tak nebylo z čeho se probudit. Bylo třeba vymyslet, jak se dostat dolů. Ale to až posléze. 

Nejdříve jsem potřebovala začít zhluboka dýchat a vrátit se k sobě do přítomného okamžiku, do těla. Začít zase vnímat pevnou půdu pod nohama. Sedla jsem si na malý prostor, který byl kousek ode mě a dýchala a snažila se vnímat jen sebe a tu skálu, jak je pevná a jak jsem v pořádku, že se nic neděje. Naštěstí jsem u toho všeho měla svého muže, který mi byl velkou oporou a jeho prohlášení, že se budu muset sebrat, že on mě dolů nést nemůže, mi také velmi pomohlo. Bylo to jasné konstatování faktu. Stála jsem před rozhodnutím, zda se vydat nahoru nebo dolů. Nahoru to pro mě bylo nemyslitelné, chtěla jsem se vrátit, dolů, domů, do bezpečí a tak jsem se také rozhodla. Uklidňoval mě už samotný fakt, že když jsem tudy už jednou prošla nahoru, že to zvládnu i dolů. Vydali jsme se na cestu, 

Následovala jsem Honzu a vnímala jen kameny pod nohama a skálu, které jsem se přidržovala. Některé úseky byly složitější, jiné šly úplně hladce, asi ještě dvakrát mě znovu přepadl ten strach, to když jsem se zase začala více rozhlížet a dívat se dolů. Bylo třeba zaměřit se přesně jen na přítomný okamžik, na tělo. Pak už to byla hračka. Vědomě, krůček po krůčku se to dalo zvládnout. Říkám si, kolikrát se mi něco pod vlivem strachu zdá nemožné a přitom třeba krok za krokem bych to zvládla...?